Autokaleidoskop

Všechny mají jedno společné – nesou jméno po svých zakladatelích. Je však tak trochu s podivem, že pouze Peugeot má svoje vlastní muzeum, byť ne v Paříži, ale v Sochaux, kde se začaly tyto vozy vyrábět. Naproti tomu Citroën má velké středisko historie Le Conservatoire, založené v roce 2001 a umístěné v nové hala v těsné blízkosti závodu v Aulnay-sous-Bois, na severním předměstí Paříže. Sbírka však není určena veřejnosti, protože nejde o muzeum v pravém slova smyslu, ale slouží hlavně ke studijním účelům, renovaci a půjčování vozidel. Problém zřízení vlastního důstojného stánku historii spočívá především v nalezení vhodného objektu a také financí. Snad se situace brzy změní, zvláště když letos oslaví Citroën 90 let od svého založení.
S napětím jsme očekávali co nás čeká, spíš jsme čekali depozitář, kde budou automobily v horším a lepším stavu, nebo pouze jejich torza, uskladněny ladem a skladem. Realita nám vyrazila dech. U vchodu nás vítala busta Andre Citroëna, který vždy patřil mezi nejprogresivnější průmyslníky, jehož automobily tvořily hned několik milníků. Hned vedle stojí velké ozubené soukolí s typickým šnekovým ozubením „double chevron“, z něhož bylo odvozeno firemní logo.
Poté se odebíráme do opravdového království, do haly o velikosti 5000 m², kde se nachází zhruba 350 vozidel od prvního modelu – Typ A až po koncepty z přelomu století. Některá vozidla jsou po renovaci, jiné na ni teprve čekají, asi třetina exponátů je zabalena do igelitů.
Historii začal psát v roce 1919 model A, přezdívaný Torpedo, automobil pro širokou veřejnost a ne jen pro bohaté a vyvolené. Tímto vozem chtěl Andre Citroën demokratizovat Citroën. Šlo o první evropský automobil vyráběný ve velké sérii a první kompletně vybavené vozidlo, a také cenově dostupné. Poháněl jej čtyřválec 1327 cm³ o výkonu 18 k a se spotřebou 7,5 l/100 km.
První vývojový skok nastal v roce 1924, kdy se objevil model B10 s celokovovou karosérií, neboť Andre Citroën se nebránil žádným novým metodám, ani nakupování licencí v Americe.
Pokračování zítra

Jindřich Lasík, 6.5.2009