Autokaleidoskop

Za spolujezdce si zvolil soutěžní profesor, jak je Aaltonen kvůli své pečlivosti nazýván, Rakušana Helmuta Artackera apolečně usedli do Cooperu S z roku 1969.
Zvláštností Rallye Monte Carlo bývala kdysi hvězdicová jízda z různých evropských měst. Dnes se dávno nejezdí, ale na soutěži historiků nemohla chybět. Z pěti míst vyrazily posádky do Monte Carla, tým MINI dostal přidělený Marakeš v Maroku, což znamenalo urazit přes 2600 kilometrů k vlastnímu startu v Monte Carlu.
Přes Maroko vedla trať přes španělská města Algeciras a Alicante, kde začala třicetihodinová etapa přes Barcelonu a Pyreneje a jižní Alpy do Monaka. Ještě před tím však musel soutěžní profesor vyřídit něco jiného. Mnoho fandů přišlo, přestože se startovalo v časných ranních hodinách, do přístavu, aby získali jeho autogram „Mám z toho radost, i když trochu namáhavé, protože mám dlouhé jméno.“ Po velkolepém přijetí před katedrálou v Barceloně následovala jízda do hor. „Neměli jsme sebemenší tušení, že by na nás mohlo čekat malé peklo,“ vzpomíná na tento úsek Aaltonen. Pyreneje uvítaly posádky hustým sněžením a první účastníci byly kvůli prudkým stoupáním a kluzkým vozovkám vzdát. Ani jízda s miníkem nebyla jednoduchá. „Bylo vlastně úplně jedno, na který pedál jsem tlačil“, popisuje Fin nesjízdné cesty. Brzy ale naštěstí sněžit přestalo a noční jízdě do Monte Carla už nestálo nic v cestě. Parkoviště na nábřeží Alberta I byly ještě prázdné, když Mini dorazilo, ale následující den se obrázek úplně změnil. Těsně vedle sebe stály „klasici“, neboť teprve tady se shromáždila vozidla všech soutěžících. Přijeli sem z Remeše, Varšavy, Barcelony, Glasgowa a Marakeše. Celkem se přihlásilo 328 posádek.
Následující den byla na programu první smyčka do Valence, ale už na příjezdu k první zkoušce tušili účastníci co je čeká. Na úzkých a zatáčkovitých silnicích leželo přes deset centimetrů sněhu. Aaltonen nenazul žádné „hřebíky“, a tak nebyl schopný zajet předepsaný průměr. „Neměli jsme žádnou trakci a vedle nás víc než sto metrový sráz,“ přiznal Fin. „Rozhodli jsme se tento úsek raději přežít ve zdraví a nepoškodit auto. Nechtěli jsme nic riskovat.“ Poté čekala bizardní horská formace. „Takhle si představuji krajinu na měsíci“, popisoval své dojmy úspěšný Fin. Právě tím je Monte jedinečné, neopakovatelné. Každý kopec je úplně jiný a vyžaduje jinou techniku a talent.
Okruh okolo Valence je znám a pověstný svými klikatými partiemi. „Jsou tu jen samé zatáčky a žádné rovinky, popisuje Aaltonen 350 km dlouhou etapu přes vrcholky hor. To samé čekalo na posádky ještě při zpáteční vestě posledního dne.
Jak se říká, někteří z toho byli už „na hlavu“ ještě na startu noční etapy v Monaku, kdy na ně čekal mimo jiné obávaný průsmyk Turini. Ne nadarmo se tomuto úseku přezdívá – noc dlouhých nožů. „Od šedesátých let se moc nezměnilo, ale rozdíly samozřejmě najdeme. Tenkrát šlo o nejvyšší rychlost, ale teď o pravidelnost, i když stanovených 50 km/h lze na některých úsecích dosáhnout jen těžko. Změnila se i materiálová stránka věci, ať jde o kvalitu nebo kvantitu. Až do poloviny roku 1969 nebyla žádná omezení týkající se hřebíků, a na jedné pneumatice jsme jich měli až šest set,“ vysvětluje Rauno Aaltonen. Na tři soutěžní auta bylo připraveno 1200 obutých kol
A co láká člověka, který už Monte vyhrál,aby se po třiceti letech vrátil na místo činu? „Je pro mě čest gratulovat Monte Carlu ke stému výročí. Navíc člověk prožívá zvláštní napětí nad městem v době rallye. A mohl by si Fin představit, že by ještě jednou ještě startoval v Rallye Monte Carlu s novým Mini WRC? „Mile rád, určitě by to bylo napínavé“.


J.Lasík, 17.2.2011