Autokaleidoskop

O celkovém pořadí na prvních třech místech bylo již prakticky rozhodnuto, i když teoretická šance stále existovala. Směrem na Živohošť jsme vyrazili ve 4.00 h ráno a v 7.00 h jsem si již projížděl trať. Teplota se pohybovala kolem 0 °C a bylo to znát jak na autech, které nechtěly startovat, tak na mechanicích, kterým se nechtělo moc pracovat. Ještě, že si šéfmechanik Mejla ví rady v každé situaci, a tak se čaj k snídani ředil 1:1 s Becherovkou!
Zimu a podzimní počasí bylo také znát na špatné přilnavosti pneumatik v obou tréninkových jízdách a nadělalo to problémy nejednomu jezdci. Ani já jsem se nevyvaroval chyb a v druhém tréninku při brzdění do jedné z levých zatáček nemělo auto snahu zastavit, ani zatočit (viz. on-board). Situaci se ale podařilo zvládnout a čekala nás první závodní jízda.
V ní vše vyšlo tak, jak jsem si představoval. „Lrka“ jela výborně a s velkým náskokem jsme byli v čele. Ve druhé jízdě začala trochu stávkovat svíčka na prvním válci, a tak jsem se obával o výsledek. Vše dopadlo dobře a z vítězství v posledním závodě sezóny jsme měli obrovskou radost. Toho hned využili Jarda s Jirkou a v nečekaném okamžiku hned po příjezdu do depa mě osprchovali lahví šampaňského.
Druhý v závodě pak skončil Miroslav Adámek s NSU TT, třetí byl Antonín Muzikant se Škodou 130 RS (v tento den oslavil 64 roků – ještě jednou gratulujeme) a na čtvrtém místě dojel můj otec se Škodou 110 R.
Po vyhlášení výsledků ještě „říďa“ Roman musel dostát svého slibu, že skočí do slapské přehrady, pokud sezóna proběhne bez vážnějších problémů. To se díky dobré organizaci povedlo, a tak se Roman za mohutného povzbuzování vrhl do ledové vody.
Konec dobrý, všechno dobré. Tak bych asi zhodnotil naše letošní vystoupení. Získali jsme spoustu zkušeností s novým autem, léčili jsme mu dětské nemoci, ale pokud se dařilo, tak jsme skončili nejhůře na druhém místě, jinak to bylo vždy vítězství. Celkově jsme skončili na čtvrtém místě, a i když jsme si někde ve skrytu duše věřili o malinko výše, tak jsme spokojeni.
Závěrem musím poděkovat všem, bez kterých bych to nedokázal. Takže díky patří šéfmechanikovi, fotografovi a webmasterovi v jedné osobě Mejlovi, mechanikům: Jardovi „Špejlovi“ a Jirkovi „Koudimu“, za momentky v depu i mimo něj Emilovi „Ámosovi“, manželce Radce a mým dvěma synům, kteří mi fandí tělem i duší. Dále pak mému otci a všem sponzorům, kteří se na tomto úspěchu podíleli nemalou měrou.

Josef Srnský jun. www.josef.srnsky.sweb.cz