Autokaleidoskop

Hned jak jsme dorazili, tak jsme potkávali jen samé zajímavé lidi. Nevíme od koho začít, abychom někoho neurazili nebo na někoho nezapomněli. K pravidelným účastníkům patří třeba slavné autokrosové trio Stanislav Landa, Jindřich Kotek a Ivan Polák, dále tady byla slavná posádka Karel Trojan, Pavel Šlemín, které ve voze doplňoval Zdeněk Křivohlavý, dodnes aktivní jezdec s formulí 3.
Dixíkův memoriál se pochopitelně nemůže obejít bez Miroslava Adámka, po letech jsme třeba potkali Milana Zapadla, bývalého jezdce továrního týmu Škoda. Offroadovou scénu zastupovali mj. Míla Janáček, několikanásobný účastník Dakaru a vydavatel časopisu Offroad a jeho kamarád Jarek Bednář, offrouďák tělem i duší. Novináře reprezentovali kromě nás třeba Jan Králík, autor mnoha poutavých knih především z automobilové historie, nebo Martin Linhart, šéf PR u značky Ford, ale také Dalibor Janek, jeden z hlavních organizátorů slavné akce.
Ale jeden člověk by na všechno nestačil, proto měl vedle sebe rovnocenného pomocníka Petra Kotka z Promotýmu Praha a nemalou měrou ke zdaru celé akce přispěla i jeho paní. Na startu už 41. ročníku Dixíkova memoriálu jsme se dozvěděli, že se letos ponese v duchu slavného motocyklového závodníka Františka Šťastného a jeho věrného přítele papouška Aráska, který by se letos dožil rovných sta let. A 12. listopadu uplynulo 83 let od narození nezapomenutelného „Fanánka z Kochánek“.
Ještě dlužíme vysvětlení, z čeho vznikl název dnes již kultovní akce Dixíkův memoriál. Dixík byl pes závodníka Zdeňka Trejbala, který sám dokázal pendlovat mezi bydlišti otce a syna Trejbalových, ovšem jednou na této cestě zmizel a už se nikdy nenašel (říká se, že ho sežrali cikáni). V roce 1970 na jeho počest založili Zdeňkovi kamarádi závodníci a motorističtí novináři jako závěr sezóny Dixíkův memoriál, večerní orientační soutěž zpestřenou plněním různých úkolů, většinou velmi poťouchlých, a s cílem neznámým. Posádka, která zbloudila natolik, že musela potupně otevřít tajnou obálku s cílem soutěže, byla nucena za trest zaplatit při vyhlašování výsledků bednu šampaňského.
A jak říkal Vašek Lím, vstupenkou na Dixíka byl v prvních letech nejmíň titul mistra republiky nebo podobné ocenění v motoristickém sportu.
První zkouška čekala na patnáct dvou až čtyřčlenných posádek hned na Strahově. Tady bylo třeba na havarovaném kole urazit co nejrychleji vytečenou trať dopředu i pozpátku. Legrace se u toho užilo pochopitelně víc než dost. Soutěž byla rozdělena do čtyř etap, na každou byl stanoven časový limit, který se dal dodržet, jen když se nebloudilo a rychle plnily úkoly na trase. V cíli každé etapy, kde bylo třeba splnit další úkoly, jsme dostali obálku do další etapy. Trasa každé z nich byla popsána jiným stylem, a tak jsme se potkávali nejen v protisměru, ale i v místech, kudy trať třeba vůbec nevedla. Někdy to chtělo jen si v klidu přečíst zadání, jindy zase trochu předvídavosti, co tím chtěl autor asi říct. Kdo si nevěděl rady, kde je cíl, mohl otevřít obálku a tam se dozvěděl, že konec je v Hotelu U Kuželků ve Hvězdonicích. Pochopitelně to však neměl zadarmo. Až na jednu posádku dorazili do cíle všichni.
Akce se vydařila, ceny za vítězství si odnesli otec a syn Kuhnové, jenž mají s absolvováním podobných akcí velké zkušenosti, stejně jako druzí Janáček s Bednářem, pro které není problém se vyznat někde v poušti nebo džungli, natož pak v Posázaví. My jsme skončili jedenáctí, napoprvé slušný výsledek. Na příště se ale určitě lépe připravíme. Vyhráli vlastně všichni, protože hlavním smyslem je potkat staré dobré kamarády, poklábosit a hlavně se pobavit. Náročná trať nám dokonale vyčistila hlavu od starostí denního života. A to je nejdůležitější. Není přeci důležité zvítězit, ale zúčastnit se.



J.Lasák, 29.11.2010