Autokaleidoskop

Soutěž 500 km slovenských připravovali Šimon Hůlka, Jan Čapka, Karol Paulů , Maria Homolová a další spolupracovníci prakticky od loňského ročníku. Akce je v mnoha směrech unikátní. Třeba jen tím, že historické automobily se musí nejdříve naložit osmdesát automobilů na železniční vagony, což trvá několik hodin a druhá den odvézt do Košic. V letošním roce se jednalo o nejdelší autovlak v historii slovenských železnic, tedyosm vagonů s automobily plus tři osobní.




Poté mohla soutěž o celkové délce 880 kilometrů začít. První etapa, řekli bychom „na rozjezd“. Svými osmdesáti kilometry byla nejkratší a za tepla dosahujících třicet stupňů vedla do Tokaje a zpět.
Pravých 500 km začalo až v úterý etapou z Košic do Tatranské Lomnice, mohli bychom ji nazvat přes tři kopce. Jeden zavedl posádky na trať závodu do vrchu v Dobšiné. A když do kopce, tak také hned s kopce.




Tady bychom si dovolili malou připomínku. Ze Stratenné, kde byl na ranči oběd, vedla trasa do Popradu, bohužel prošpikovaná snad sedmi semafory kvůli opravám na silnici. Přitom bylo možné využít bývalou slavnou rychlostní zkoušku z Rally Tatry ze Stratenné do Hrabušic. My jsme si ji projeli a myslím, že i veteránisté by byli nadšeni.




Ve středu se vyjelo z Tatranské Lomnice přes známou Čertovicu a Tále do Bojnice, kde posádky poprvé přivítala dešťová přeháňka. Svými 220 kilometry se jednalo o nejdelší úsek, a i proto se druhý den startovalo až ve dvě hodiny odpoledne. Ale to nebyl jediný důvod. Druhým byl průjezd nočním bratislavským hradem. Ale bohužel této příležitosti nevyužili všichni účastníci.




A pátek patřil už jen tradičně výjezdem na Babu, přičemž se měřila pravidelnost jak z Pezinku nahoru, tak odshora dolů do Perneku. Bohužel se odehrávala více méně za deště. My jsme přijala pozvání Luboše Pešáka, majitele Veteran areny v Olomouci absolvovat etapu ve voze Alvis z roku 1937. A byla to pro nás zlatá tečka za úžasně stráveným týdnem.




Samotný závěr obstarala už jen spanilá jízda ulicemi historické části Bratislavy. A nezbývá než se těšit na rok 2025.





A tady jsou slova chvály Jirky Hoboje Rambouska: :Moc děkuji organizátorům, že jsme se mohli zúčastnit této mimořádné akce! Navštívili jsme nádherná místa, ale hlavní bylo setkání se spoustou známých a doposud neznámých lidí! Zvláště chci poděkovat klukům traťákům! Když stojí dvě hodiny v parnu na křižovatce, a pak se na vás usmívá a ještě prohodí vtip! Klobouk dolů! Chválíme velkolepou akci, ale na ty kluky prosím nezapomínejme!“



Pokračování příště






JL 6.6.2024