Autokaleidoskop

Tím Francouzi získali prostředky na konstrukci lokomotiv a zanedlouho se stal Berliet nejvýznamnějším výrobcem parních lokomotiv.
Ovšem historie Berlietu sahá až do konce 19. století, respektive do roku 1894, kdy Marius Berliet postavil první vozidlo s jednoválcovým motorem. V roce 1900 dodal na trh první dvouválec a po něm čtyřválec o výkonu 12 k. Značka prosperovala natolik dobře, že si mohla dovolit převzít firmu Audibert Lavirotte, vyrábějící automobily v Lyonu od roku 1894.
Od jiných značek se automobily Berliet odlišovaly tím, že měly ocelový rám místo dřevěného, dále voštinový chladič a především čtyřválcové motory. Rok 1907 znamenal pro Berliet sedmé místo v žebříčku největších automobilových výrobců ve Francii s roční produkcí 1100 vozidel tří modelových řad se čtyřválci o objemu 2412 cm³ a 4398 cm³ nebo se šestiválcem 9500 cm³.
Právě zážehový čtyřválec, podélně uložený za přední nápravou, o objemu 5,3 litru a výkonu 16 kW (22 k) poháněl model s typovým označením L14, vyrobený v roce 1912, který dnes představujeme.
V té době končila polovina produkce v zahraničí, což byl osud automobilu, který dnes představujeme. Společně s dalšími třemi modely byl vystaven na autosalonu v Londýně, a na britských ostrovech už také zůstal. Kompletní podvozek vznikl přímo u firmy Berliet v Lyonu, zatímco hliníkovou karosérii vyrobila továrna na kočáry William Arnold v Manchesteru, podle tehdejšího módního stylu.
Právě luxusní karosérie, vysoká dobré dva metry, s nezvykle dlouhou kapotou je asi na celém voze nejzajímavější, především pak její interiér, který se dochoval v původním stavu, jako v roce 1912. Luxusní sedadla, nebo bychom mohli říct spíš zámecká křesla, jsou vycpaná koňskými žíněmi a nadýchanou mořskou trávou a čalouněna originálním lyonským hedvábím. Třeba dodat, že Lyon byl v té době centrem hedvábí. Dobu dávno minulou nám připomíná intarzovaný dřevěný strop s lampičkou z broušeného skla. Okna se stahovala a vytahovala řemenem, jak někteří z nás ještě pamatují ze železnicích vagónů.
Prostor pro řidiče je vyveden v kůži, na rozdíl od části pro cestující. Důvodem bylo snadné čištění kůže, v případě, že by ji řidič ušpinil. Na mohutném volantu najdeme několik páček na ovládání ručního plynu (levá) a předstihu (mosazná), tak jak to bylo v počátcích motorismu zvykem. Mechanické bubnové brzdy působily pouze na zadní kola. Čtyřválcový blok byl odléván do jediné formy, benzin se do válců dopravoval trychtýřky s kohoutkem. Podélně uložený zážehový čtyřválec začínal až za přední nápravou. Za zmínku stojí netradiční řazení nesynchronní převodovky, jejíž páka byla umístěna mezi dveřmi a pravou nohou řidiče. Jednička se řadila k sobě dozadu, dvojka dopředu, trojka v podstatě vedle dvojky a čtyřka od sobe dozadu.
Po skončení úspěšného londýnského autosalonu byl automobil prodán jistému významnému britskému architektovu – Josephu Sunlightovi, který byl dítětem ruských emigrantů, žijící v té době v Londýně. Proslavil se především několika výškovými budovami poblíž Londýna, které nesly po dlouhou dobu hrdý titul nejvyšších objektů. Vůz vlastnil více než šedesát let.
Protože s ním chtěl nový majitel hodně jezdit, tak vybavil vůz elektrickým startérem a světla osadil elektrickými žárovkami.
S produkcí osobních automobilů skončil Berliet v roce 1939, kdy se také přeorientoval na nákladní a užitkové vozy. Ze světa osobních automobilů se vytratil v roce 1967, kdy firmu převzal nejdříve Citroën, a poté Renault.

Jindřich Lasík, 7.2.2011