Autokaleidoskop

Od 30. let minulého století až do roku 1966 nebyl v USA postaven žádný automobil s pohonem předních kol, zatímco v Evropě byl už velice rozšířen. Příčinou byly hlavně hospodářské důvody, neboť velké množství vyráběných modelů a různých typů motorů, které se obměňovaly v ročních nebo půlročních intervalech, musely být technicky co nejvíce jednotné, aby mohly zůstat cenově příznivé.
Tuto tradici porušil model Toronado s elegantní dvoudveřovou karosérií s dlouhou kapotou motoru, vodorovně děleným nízkým chladičem a zakrytými světlomety. Kvůli silnému výkonu 378 k sedmilitrového vidlicového osmiválce se zdál pohon předních kol jako nejvhodnější způsob přenosu značné síly na vozovku. Na 100 km/h zrychloval za 8,7 sekundy a v kombinaci s automatickou převodovkou s měničem točivého momentu dosahoval rychlosti přes 200 km/h.
Přední kola byla zavěšena na trojúhelníkových ramenech s podélnými torzními tyčemi, zadní tuhá náprava byla vedena jednolistovými pery. Na všech čtyřech kolech byly bubnové brzdy.
Kvalitě vozu odpovídala výbava i přístrojová deska, volant byl výškově i podélně nastavitelný, řada funkcí, jako například ovládání oken bylo elektrické.
Na evropské poměry bylo Toronado s třímetrovým rozvorem a délkou 5,46 metru doslova obrovité. Tyto rozměry plně vyvracejí evropské teorie, že pohon předních kol je vhodný pro menší a slabší vozidla.
GM investoval do vývoje předního pohonu nemalé prostředky, ale řada zákazníků v té době dost dobře nerozeznávala rozdíly v jízdních vlastnostech a koncepci považovala za odvážnou. K tomu navíc vysoká spotřeba, značné opotřebování pneumatik a málo účinné bubnové brzdy.
Přesto si během čtyř získalo přízeň zákazníků, když v prvním roce se prodalo na 40 tisíc vozidel a celkem pres 143 tisíc.
Oldsmobile Toronado byl ve své době jedním z nejrychlejších a nejžádanějších super kupé díky úchvatnému designu, masivní karoserii a nezaměnitelného zvuku osmiválce.

Jindřich Lasík, 23.2.2007