PROJEV GABY VON OPPENHEIM na Prague Car Festivalu
Dobré odpoledne vám všem, Věřím, že pokud se někdo z vás setká se závodníkem, většina si pomyslí: „To je ale hrdina“. Pokud je to muž. Těch byla dlouhou dobu většina. Pokud je tato osoba náhodou žena, většina lidí si pomyslí: „Jaká odvážná, naprosto bláznivá ženská“. Vím to, protože sama také závodím. A právě proto, že nyní závodím, vám mohu snad zprostředkovat vhled do mimořádných úspěchů Elišky Junkové.
Kdykoliv závodní vůz v té době narazil na nějakou překážku vedle silnice, vůz se naklonil a řidič byl vymrštěn ven, což bylo v té době příčinou mnoha smrtelných nehod, protože bezpečnostní pásy neexistovaly. Dnes jsme my závodníci i řidiči v běžném provozu pevně připoutáni k sedadlu, což je nejenom významným bezpečnostním prvkem, Ale usnadňuje i ovládání vozu. Volant se lépe ovládá, pokud je tělo pevně ukotveno v sedadle.
Řízení předválečných automobilů, z nichž některé dosahovaly rychlosti 200 km/h, bylo nesmírně vyčerpávající, patřily k tomu bolavé ruce plné puchýřů od drsných provazů omotaných kolem volantu. Pneumatiky byly v těch dobách velmi úzké, to znamenalo rychlou ztrátu kontaktu s povrchem vozovky, závodníci čelili neustálým smykům pilovitým pohybem volantu, což můžete krásně vidět při závodech historických automobilů. Ale při dnešních závodech těchto vozů to řidiči dělají jen krátkou dobu. Eliška Junková takto řídila až devět hodin bez přestávky. Mohu vám potvrdit, že vyčerpání, které musela tehdy cítit, není nic, co by si kdokoli z nás přál.
Udržet automobil na silnici bylo obtížné. I jednoduché úkony, jako akcelerace, řazení byly fyzicky velmi náročné, žádné posilovače neexistovaly. Pouhá síla řidiče hnala automobil vpřed nebo jej zase pomáhala zastavit.
Apropos zastavení! Zkusili jste někdy zastavit auto vlastní silou? Zkusili jste někdy „šedesátikilovou brzdu“ nebo „dvacetikilovou“ nebo „pětikilovou“? To byla síla, kterou bylo nutno vynaložit. A přesně. A přesnost byla Eliščinou největší předností.
Dokázala si zapamatovat podrobný průběh trasy závodu, body, kde brzdit, tvar zatáček, věčně se měnící povrch vozovky, prostě každý centimetr tratě. Kam až „pustit“ pravé přední kolo, když akcelerujete ze zatáčky, v jakém úhlu přitom držet volant: 35 stupňů? Šedesát? Devadesát? A kdy přijde ten okamžik, kdy tečujete vrchol zatáčky a uvolníte volant, abyste z ní mohli vyrazit na plný plyn? Dnes nám s přesností pomáhá technika, v tehdejších dobách to musel být instinkt.
Dovedete si představit hluk řvoucího motoru, prach a kapky horkého motorového oleje ve vašem obličeji i v očích, výheň motoru spalující nohy a chodidla, zatímco brzy ráno jste byli vystaveni mrazivému chladu? Vozy Velkých cen tehdy neměly žádné střechy jako dnes, ale přilby a zádržné systémy, závodní kombinézy a nehořlavé spodní prádlo dnes tvoří ochranou vrstvu mezi závodníkem a vnějšími elementy, o čemž si piloti dvacátých let mohli nechat jenom zdát. Ohnivzdornost? Hasicí přístroj? Tehdy vlastně neexistovalo ani nic pořádně nepromokavého. Muselo být nepředstavitelně nepohodlné sedět v bugatce celé dny a dny za každého počasí. I když by se většina z nás vyhnula tak náročnému sportu jako je tento, přesto by se několik z nás našlo, kteří by se tomu věnovali. Poháněni vášní pro automobil a jeho rychlost, fascinováni tancem mezi člověkem a strojem. A málokdo by to dokázal jako Eliška Junková. A s velkou pravděpodobností nebyl schopen porazit celé závodní pole, včetně profesionálů a továrních teamů.
Nesmírně ji obdivuji pro její úspěchy, její odvahu, psychickou i fyzickou sílu, schopnost vystoupit ze své komfortní zóny. Jsem nesmírně vděčná, že zde dnes mohu být a předat ocenění někomu, kdo je příkladem ženám na celém světě. Jsem ráda, že mohu toto ocenění předat její vnučce Markétě, která je zde přítomna a obě si asi myslíme: „Kéž bych byla jako ona!“
GABY VON OPPENHEIM, členka mezinárodní jury FIVA
18.11.2022
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout
