Autokaleidoskop

Paul Pietsch, narozený 20.června 1911 ve Freiburgu, nastartoval svoji kariéru v motoristickém sportu v roce 1931 jako soukromý jezdec. Proti vůli své matky si koupil ve dvaceti letech z dědictví svého záhy zemřelého otce ojetou Bugatti 35 B, která patřila prominentnímu německému jezdci Heinzi Jochenu von Morgenovi. První start v roce 1932 ve Wiesbadenu – Erbenheimu dopadl mimořádně. Když Pietch s přehledem vedl a jel vstříc takřka jistému vítězství, náhle se však Bugatti zastavil. Příčinou nebyl technický defekt, ale nedostatek paliva. Mechanici jednoduše zapomněli do nádrže dolít dostatek benzinu.
Ale už při druhém pokusu v mezinárodním závodě do vrchu Kesselberg, kde se poprvé setkal s velikány tehdejšího závodního sportu, vystoupil na stupně vítězů. Dojel třetí za Rudolfem Caracciolou a vrchařským specialistou Hansem Stuberem, čímž si vysloužil přezdívku „závodnické dítě“, zčásti posměšnou, zčásti uznávanou.
Ani první vítězství na sebe nenechalo dlouho čekat. V srpnu 1932 vyhrál Pietsch při svém desátém startu závod do vrchu na dnes polské straně Krkonoš, který začínal na úrovni Sklarske Poreby. Tady zvítězil také v letech 1933 a 34, záhy následovalo další vítězství o závodě o labský pohár v Litoměřicích. Tím si získal respekt a jméno.V letech 1933 až 34 získával úspěchy s Alfou Romeo, už jako zkušený a uznávaný jezdec, a v roce 1935 byl povolán společně s Berndem Rosemeyerem do týmu Auto Union. Ale už po roce jej opustil pro neshody s vedením týmu a problémům se šestnáctiválcovými vozy (v GP Mozna obsadil s Rosemeyerem třetí místo). A pokračoval dále jako soukromý jezdec opět na Alfě Romeo, později s Maserati.
Za vrchol kariéry můžeme považovat Velkou cenu Německa 1939 na Nürburgringu. S Maserati 8 C TF se v převaze Stříbrných šípů Auto Union a Mercedes Benz dostal překvapivě do čela a nechal je za sebou. Kvůli technickým potížím se mu však vedení nepodařilo udržet a dojel třetí za Caracciolou a H.Müllerem. O deset let později prohlásil: „Myslí si, že Velká cena v roce 1939 byla mým nejlepším závodem.“ Jen dodejme, že v témže roce skončil s Maserati čtvrtý v Targa Florio.
Druhá světová válka přerušila všechny aktivity motoristického sportu. Paul Pietsch byl povolán do armády a na frontu. Po návratu, po dvojnásobném zranění a po zajetí, začal Pietsch v roce 1946 svou druhou kariéru jako nakladatel. V rozbombardovaném Freiburgu potkal staré známé, které znal ještě ze svých závodnických časů před válkou. Společně přišli na tehdejší dobu s hodně troufalým nápadem – uděláme automobilový časopis. A doufali, že se získanými příjmy budou moci zase vstoupit do automobilového sportu.
V polovině roku 1946 položili nulté číslo na stůl francouzského vojenského velitelství v Baden Badenu, které bylo oprávněné udělit licenci pro tiskoviny. Jednání s francouzským armádním velením trvala měsíce („v Německu už nikdy nebude existovat tolik automobilů, aby byl nutný časopis“) dostali nakonec kýžený dokument, licenci na časopis. V prosinci 1946 vydali poprvé Das Auto se 36 stranami za jednu marku v nákladu 30 000 výtisků. Od června 1947 pak vychází „Das Auto“, předchůdce pozdějšího Auto motor und sport jedenkrát měsíčně v nákladu 50 000 výtisků.
Hospodářské výsledky byly natolik dobré, že pro Pietsche znamenaly návrat do motoristického sportu. V roce 1950 startoval s Veritasem RS svého přítele Josefa Humla a ukázal, že asi po jedenácti letech nucené přestávky nic nezapomněl. Zvítězil ve třídě sportovních vozů do 1,5 litru na Nürburgringu. Další první místa přidal například v Schauinslandu a Solitude Krátce nato završil svůj comback titulem mistra Německa v cestovních vozech (1950) a rok nato v závodních vozech. Těžká nehoda na okruhu Avus v roce 1952 a vzrůstající pracovní povinnosti vedly k rozhodnutí, pověsit kariéru závodníka na hřebík a soustředil se na prosperující nakladatelství. Po nečekané smrti svého přítele a obchodního partnera vedl od roku 1956 nakladatelství sám a postupně z něj udělal největší motoristické vydavatelství Evropy, v němž zůstal až do svých 65 let. S nakladatelstvím zůstal svázán i po odchodu v roce 1976 jako aktivní předseda poradního sboru dalších dvacet let a rozhodujícím způsobem ovlivňoval jeho dění. Dnes je mu 99 let a žije v Karlsruhe.


J.Lasík, 24.3.2011