Autokaleidoskop

Vojtěch a Enge zamířili společně s Václavem Bervidem „na západ“, respektive do Mistrovství Evropy cestovních automobilů, zatímco Tomášek a Bareš zůstali doma a objevili se v Poháru míru a přátelství. Celou svoji kariéru byli Tomášek a Bareš ve stínu svých libereckých kolegů, přestože jezdecky byli na výši.


Vlastimil Tomášek začal s rallye, ale po roce přešel na závody do vrchu, ale přeci jen se víc cítil okruhovým jezdcem. „Po osmdesátém roce jsem pomalu dával sbohem vrchům, kde jsem začínal na škodovkách a končil s žiguli. Přestaly mě bavit. Přijeli jsme na místo, byli jsme tam dva dny, odjeli dvakrát dvě minuty a mezitím deset hodin čekali. Mnohem víc jsem si užíval okruhy, kde si člověk zajezdil Tak či onak jsem preferoval přírodní okruhy a nejvíc ty na levou stranu. Tím, že jsem byl těžší a seděl vlevo, totiž auto líp drželo v levých zatáčkách. Celou kariéru mě provázel handicap mé váhy. Teď to na mně všechno visí, ale tehdy jsem vážil přes metrák,“ vyprávěl Tomášek, jenž se definitivně zařadil mezi československou špičku v sezoně 1979, kdy v daném roce vyhrál třetí titul v závodech do vrchu, první v republikovém okruhovém mistrovství a druhý titul v Poháru míru.


Za celou jeho kariéru Vlastovi Tomáškovi nikdo neřekl jinak než „Bambas“: „Přezdívku jsem dostal v učení na automechanika. Jednou jsme šli s klukama do kina a já si na sebe vzal asi o dvě čísla větší džíny. Když mě uviděli, okamžitě mi začali říkat Bambas po nějakém herci z filmu. Tenkrát jsem se na ně hodně zlobil, ovšem přezdívka mi zůstala a zvykl jsem si na ni.“


V roce 1977, když si sám s kamarády postavil Škodu 130 RS, se poprvé objevil v Poháru míru a přátelství, který pak šestkrát vyhrál. Někdo se dnes usměje, pohár míru, co to mohlo být za závody. Kdo nezažil, jen těžko uvěří. Jeho kvalit nedosahují ani současné kdejaké okruhové závody. To samé platilo také o mistrovství republiky. K závodu přijelo i padesát jezdců, ale protože propustnost tratí byla třeba jen dvacet jezdců (pouze snad v Brně se vešli všichni), tak více než polovina jela po kvalifikaci domů.


„Atmosféra v obou seriálech byla uvolněná a přátelská. Republiku jsem bral spíš jako doplněk k poháru. Přijeli jsme na závody, vybalili si a šli do baru. Naproti tomu někteří jezdci už od středy nervózně přešlapovali v kombinézách a čekali na kvalifikaci, z které spousta z nich stejně nakonec vypadla. V poháru se mimochodem jezdilo na devadesát kilometrů, zatímco v republice jen na šedesát. Tam se člověk ani pořádně nezahřál. Naproti tomu v poháru jsme třeba na Schleizu nebo v Albeně dojížděli obyčejně bez brzd, což není zrovna příjemné, když ze 180 km/h brzdíte na 50 km/h do ostrého vinglu.


I Rusové na tom byli velice dobře. Penězi nešetřili a pořizovali si to nejlepší vybavení. Největší zadostiučinění jsem prožil v roce 1985, kdy jsem porazil Rusáky v Rize s autem jejich výroby a tehdy vlastně na jejich domácí půdě. Od Pirelli jsem koupil pneumatiky a jejich technici mi poradili s nastavením správné geometrie kol. Najednou jsem byl v Rize nejrychlejší a s žiguli tam trhl rekord okruhu. Závod jsem vedl a jeden Rus na mě počkal, že mě sestřelí. Dojel jsem ho o kolo a blížili jsme se do rychlé pravé zatáčky. Já jel vlevo nalepený hned za ním a v posledním momentu jsem zabočil vpravo a podjel jsem ho. Už nestihl zareagovat a zblokovat mě. Já na něj ještě zahrozil pěstí a zmizel mu z očí. Rusáci za mnou po závodě chodili a byli z mé rychlosti úplně hotoví, a geometrii kopírovali.


Vlastimil Tomášek závodil v Poháru míru od roku 1977, ale teprve v roce 1987 se konečně ocitl na západní straně barikády a v osmatřiceti letech mohl poměřit síly se světovou špičkou. „Sčuchli jsme se s Oldou Vaníčkem, který se na Západě vyznal, pořídil nové BMW M3 a sehnal nějaké sponzory. Dva roky tak společně sbírali novou zkušenost s evropkými tratěmi a tu a tam se i zadařilo. Rychlost BMW byla pro Tomáška dosud nepoznaným elementem. Po téměř dvou dekádách se škodovkami a žiguli si zvykal na novou techniku, která ho po dráze vodila v daleko vyšších rychlostech a mnohem déle než kdy předtím. Najednou se ocitl v šampionátu, kde jeden závod vydal na délku celého československého mistrovství.


„Zjistil jsem, že na sobě musím zapracovat, jinak bych to vypětí nevydržel. Poprvé jsem objel tři nebo čtyři kola a už jsem se opíral o volant, jak mě jízda vyčerpávala. Opravdu na dno svých sil jsem si sáhl při posledním závodu roku 1987 v Nogaru, kde bylo snad čtyřicet stupňů ve stínu. V autě bylo jak v sauně a vařil se nám benzín, který pumpa nedokázala nasávat. V tom vedru auto zkrátka nefungovalo a těsně před cílem jsme odstoupili, vzpomíná v knize Legendy naší silnice od Aleše Sirného a pokračuje. „Věděli jsme, že špičku nemůžeme ohrozit. Nehonili jsme se za ní, protože by to nemělo cenu a naše auto by nápor nevydrželo. Jakákoliv oprava by byla značně nákladná. Vsadili jsme na jistotu a jeli na výsledky. Nebyli jsme ani nejrychlejší, ani nejpomalejší, ostatní prostě vypadávali a my dojížděli, to bylo důležité. Vlastně jsme po závodech jezdili jako takoví šupáci. Ve dvou autobusech jsme vozili auta a vercajk a šetřili jsme, kde se dalo. Co tovární týmy nepotřebovaly, my jsme brali, třeba brzdové destičky nebo pneumatiky.“


K největším úspěchům patřilo druhé místo v Anderstopu, čtvrté z Estorilu nebo šesté z Doningtonu.


„Kdybych se bál, nemělo by cenu jezdit. Míval jsem jen strach, aby vydrželo auto. O mě vůbec nešlo. Když jsem byl v pohárové reprezentaci, jezdili s námi doktoři a dělali nám zdravotní prohlídku. Vždycky nám všem naměřili vysoký tlak. Někdo sebou nosil potvrzení, že je to u něj normální a někdy jsme si lupli prášek na snížení. Před sezonou jsme ještě chodívali ke cvokaři. Pokaždé se ptal, jestli se bojím, a já mu pokaždé odpovídal to stejné, že ne. A to mě nejvíc bavily právě přírodní okruhy jako Schleiz, Rijeka nebo Albena, kde se jezdilo kolem příkopů a obrubníků.“ Právě asi proto vyhrál například v Havířově nebo třikrát v Ostravě apod.


V roce 1972 začal jezdit s Břetislavem Enge rally, čtyřikrát řídil Tomášek, třikrát Enge. Záhy však přešli na závody do vrchu, první jel v roce 1973 se Škodou 110 v Jáchymově. V roce 1976 startoval poprvé na okruhu (Havířov), tehdy se Š 110 R a poslední závod absolvoval v roce 1994 s Favoritem, symbolicky v Havířově.


Během té doby vyhrál šestkrát Pohár míru a přátelství, šestkrát se stal mistrem republiky na okruzích a třikrát v závodech do vrchu.

Bohužel poslední závod prohrál v úterý 30.ledna ve věku nedožitých 75 let.

V článku jsou použity úryvky z knihy Legendy naší silnice od Aleše Sirného. Můžeme ji každému příznivci automobilového sportu jen doporučit.


https://www.databazeknih.cz/knihy/legendy-nasi-silnice-17-zavodniku-a-osobnosti-ceskeho-motorsportu-408338




JL 31.1.2024