Václav Blahna a Jan Kopecký nejen o RMC
Václava Blahnu a Jana Kopeckého spojuje láska k motorismu a pohání, či v případě Václava poháněl, je podobně vyladěný vnitřní motor. Touha po úspěchu, chuť vyhrávat nebo nechávat soupeře za sebou na závodní trati. Oba působí velmi vyrovnaně a jsou dochvilní. Od aktivní kariéry v motorsportu je dělí 40 let.
Co pro vás znamená Monte Carlo?
Václav: Pro mě to v tu dobu znamenalo hrozně moc. Přešel jsem tenkrát do továrního týmu ŠKODA a byla to moje první cesta na Západ. Ocitl jsem se tedy v úplně jiném světě, což už samo o sobě, bez samotného závodění, byl nezapomenutelný zážitek.
Jan: Asi ten nejtěžší závod, který existuje. S přihlédnutím k tomu, že může napadnout hodně sněhu, se jím skutečně může stát.
Ke skvělému umístění je v rally třeba i dobrý motor. Jaký je ale ten vnitřní motor, který pohání vás?
Václav: Velkou roli pro mě hrála soutěživost. A pak také úspěch, což je ta největší motivace. Jakmile začnete vyhrávat, posílí vás to a žene ještě víc dopředu. Trénujete pak mnohem víc než ostatní, pracujete na sobě víc než ostatní a také chcete mít lepší vůz než ostatní. Prostě se snažíte všechno, včetně sebe, vylepšovat.
Jan: Touha po úspěchu je to, co mě motivuje. Chci být nejrychlejší ze všech na trati a není to úplně o tom být první, nýbrž porazit soupeře rychlostně. Nejhezčí je pro mě takový ten celkový pocit, že už to víc nešlo, že jsem tomu dal maximum. Nejvíc pro mě je, když člověk přijede do cíle, často s vysoko posazeným adrenalinem a současně se trochu i klepe, a tohle se mu honí hlavou - celková spokojenost s rychlostní zkouškou.
Co vám přineslo závodění ve vašem osobním životě?
Václav: Rozhodně to, že člověk umí víc se sebou samotným pracovat. Nebo spíše sám na sobě. U motorsportu je důležitá dochvilnost, všechno jede na minuty. Ta mi zůstala dodnes.
Jan: Když zůstaneme za volantem, nechtěl bych řídit jako „běžný“ člověk. Ať jedu s kýmkoliv, pozoruji, jak ostatní řídí a shledávám, že z mého pohledu vnímají méně, než by měli. Je jasné, že jsme vytrénovaní, musíme se rozhodovat v okamžiku a umíme lépe předvídat situace. Přesto by řidiči mohli vnímat až třeba o 80 procent více toho, co se kolem nich děje, zkrátka „nepozorovat kapotu“. Do svého života jsem si také přenesl dochvilnost. Ta je pro mne opravdu zásadní.
Kterého vítězství si ceníte nejvíc a proč?
Václav: Acropolis Rally jednoznačně! Tahle rally se ukázala jako nejtěžší, co jsem kdy ve své kariéře absolvoval. Ta trať byla neobvykle náročná, proto je pro mě tento závod cenný. Samozřejmě také pro ten úspěch samotný. Skončili jsme tenkrát (v letech 1979 a 81, pozn. red.) s Jirkou Motalem, respektive Pavlem Schovánkem na osmých místech.
Jan: Nemám to tak, že bych označil jako nejcennější vítězství jedno pomyslné první místo. Hodně si cením dvou pátých míst dosažených s vozem ŠKODA FABIA WRC v letech 2006 a 2007. Šampionát tehdy probíhal ve Španělsku a o rok později v Německu a my jsme šli do závodu se starším vozem, který vývojově skončil v roce 2005. Vzpomínám, že se nám podařilo dostat vůz nejen do skvělé kondice, ale také zvýšit jeho rychlost. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že bez Škodovky by se nám takový výkon sotva podařil. Velmi důležitá jsou pro mě určitě pětinásobná vítězství na naší nejprestižnější soutěži Barum Rally. Celých 46 let trvalo, než se něco takového někomu podařilo a já za to děkuji oběma svým spolujezdcům Petrovi Starému a Pavlu Dreslerovi. A samozřejmě Škodovce! (odpověď z roku 2017´)
Jak je to s kondicí jezdce rally? Kromě té fyzické je potřeba být ve skvělé mentální formě. Je zapotřebí nějakých speciálních tréninků?
Václav: Kondici jsem měl naštěstí vždycky dobrou, nepotřeboval jsem nijak tělo navíc trénovat. Já jsem si spíš hrál s těmi vozy. S týmem jsme, mnohokrát před závodem i dlouho do noci, vylepšovali jejich jízdní vlastnosti. To pro nás bylo důležité. Tenkrát se jezdily delší trasy kolem 3000 kilometrů, čili v kondici musela být především auta. Bylo nutné je nejen připravit, ale také řídit tak, aby vydržela do cíle. To byla otázka strategie. U dnešních vozů je to jiné, ty jsou de facto nerozbitné. Piloti si mohou víc dovolit, aniž by riskovali. Také tratě jsou teď dramaticky kratší.
Jan: Já jsem sám na sobě poznal, jak tyto věci spolu velmi úzce souvisí. Pokud mám dobrou fyzičku, pak tu psychiku nepotřebuji naštěstí až tolik řešit. Bez fyzičky to, stejně jako u jakéhokoliv jiného sportu, nejde a motorsport není výjimkou. Často slýchávám: „Na co potřebuješ fyzičku, vždyť jenom kroutíš volantem?“ Mnozí však nemají ponětí o tom, že na tom asfaltu jsou obrovská „géčka“ a ta působí na krční svalstvo, páteř, břicho, záda i nohy. Na pedál tlačíte silou pětačtyřiceti kilo. Trénink je tedy nezbytný.
Václav Blahna
byl jednoduše uhranutý vůní benzínu. Jako patnáctiletý se proháněl na Pionýru, v sedmnácti přišla silnější motorka a tu po třech letech vyměnil za svůj první vůz.Cesta k závodění byla jasně vytyčená a jakmile ochutnal svůj první úspěch, stal se pro něj obrovskou motivací.
Dnes už se to nedělá, a ani to není možné, ale tenkrát si Václav uměl svůj závodní vůz opravit sám. „S mechaniky jsem byl strůjcem vývoje auta, které jsem později řídil. Neustále jsme ho s týmem vylepšovali. Ostatní nám říkali, že jsme takoví lišáci, že máme vždycky něco navíc,“ vzpomíná Václav Blahna na éru, kdy aktivně závodil. Vztah k vozu, který na náročných tratích pilotoval, je z něj cítit i nyní. Nikdy neměl rád rozbité cesty, auto musel šetřit, aby společně „přežili“ do cíle. „Soucítění s vozem mi pomáhalo vyhrát“, vyznává se upřímně Václav.
Své době je vděčný za to, že měl možnost víc trénovat, než je tomu nyní, vlastně neomezeně. Rozdílů v motorsportu oproti dnešku pozoruje nepočítaně, počínaje zmíněným časem na trénink, přes délku závodní tratě, jízdní vlastnostmi vozů, materiály, které definuje jako nerozbitné. „Dnešní auto jede neskutečně, je to absolutně neporovnatelné. Neřeší se tolik náročnost tratě, ty materiály zkrátka vydrží. Jezdec si s ohledem na to, co popisuji, může dovolit prakticky cokoliv. Jiné jsou tlumiče, pneumatiky...“
Kdyby si měl vybrat, přenesl by si Václav Blahna ze současného do svého tehdejšího závodního vozu podvozek: „Dnešní auto absolvuje skok a vy vidíte, že se ani nehne, prostě se přilepí k zemi. To my jsme tenkrát museli po skoku bojovat, abychom se vůbec na té silnici udrželi.“ Václava fascinuje také úroveň diagnostiky závodních vozů. Je mu sympatické, že nevhodné díly se mohou včas vyměnit a to třeba jen z preventivních důvodů. Příjemně naladěný Václav Blahna se taky přiznává, že jej na současné době přece jen něco trochu mrzí. „Líbilo by se mi, kdyby dnes mohli ve větší míře závodit talenti. Až na výjimky to tu moc nevidím. Současná doba je holt postavená na trochu jiných základech a výhodu mají ti, kteří si pro svá hobby umí sehnat peníze,“ uvažuje Blahna a dodává, že se to týkalo například i jeho syna.
Na Janu Kopeckém se mu líbí, že „toho Honza dělá pro úspěch hodně a že dost cvičí.“ Sympatický mu je také Janův přístup k životosprávě.
Jan Kopecký
se pohyboval ve světě motorů odmalička. Pozoroval už svého dědu, který se proháněl nejprve na motorkách, pak na motokárách. Atmosféru závodění mohl nasávat taktéž u otce, který se svého času stal jedním z nejvýraznějších závodníků tehdejšího Československa. Přestože Jana bavilo vše pozorovat,n ijak zvlášť jej to k závodění zprvu nelákalo. Vzpomínka na otce jej očividně naplňuje vděčností za to, že ho k ničemu nenutil. Vše se změnilo až kolem jedenáctého roku jeho života. Najednou ho závodění zcela přitáhlo a následně se přetavilo ve splněný sen. Jan se vnímá jako hodně soutěživý typ, nicméně své schopnosti umí dobře vyhodnocovat. To se projevuje v ostatních, jak sám říká doplňkových, sportech. Zná své limity a ví, že bez tréninku vyhrávat na všech frontách prostě nelze. Sympatické na Janovi je, že ráno nevstává jenom a pouze pro motorsport, ale pro život jako takový. Na světě dokáže spatřit i mimo závodění mnoho zajímavého a krásného. Svou profesi zkrátka miluje, avšak nelpí na ní. Alespoň ne příliš.
Václava Blahnu potkal Jan během několika testování aut v týmu ŠKODA Motorsport a snažil se od něj, stejně jako od všech ostatních dobrých pilotů, načerpat přístup k závodění. Zajímalo jej, co dělají pro to, aby byli těmi nejlepšími. V jednom voze s ním ovšem (kromě této unikátní příležitosti ke 40. výročí úspěchu na Rally Monte Carlo) nikdy neseděl, jeho kariéru mohl pozorovat už jen zdálky, kdy se zajímal o historii „svého“ sportu.
„Byl to tenkrát kliďas,“ říká Jan o Václavovi s úsměvem. Jan oceňuje také Václavovu schopnost hledět si svého vozu a vše ostatní nechat na těch, kteří jsou za to zodpovědní: „Je to zajímavé, bylo asi třeba velké důvěry k ostatním z týmu, když nepotřeboval mít všechno pod kontrolou.“
Extrémně sympatická je Honzovi Kopeckému doba, kdy Václav na tratích rally působil, a přiznává lásku k legendárnímu vozu ŠKODA 130 RS: „Do toho auta se okamžitě zamilujete. Tenkrát i teď. To auto prostě neztratilo svoji tvář. Celkově byla ta doba jiná, nebyla tolik uspěchaná jako dnes. Ti chlapi jezdili na vytrvalost.” Jan si umí i lehce postesknout, když přijde na přetřes přístup ke sportu tehdy a nyní. Mrzí jej, že se obecně vytrácí takzvaná srdcařina. Podle něj se ještě „díkybohu“ někdo najde, ať mezi mechaniky, techniky nebo inženýry. Uvědomuje si, že takovýto životní styl není pro každého, neplatí zde osmihodinová pracovní doba, pracuje se podle potřeb a „tohle každý nedokáže,“ uzavírá Jan.
Porovnat vůz ŠKODA 130 RS (auto, které pilotoval Václav Blahna na Monte Carlo v roce 1977, pozn. red.) s dnešními vozy je podle Jana logicky zcela nemožné. „Dnešní auta jsou zcela jiná, z jiných materiálů, jsou odolnější. Také péče o ně se výrazně změnila.
Dnes je to jednodušší, vozy jsou vybaveny spoustou senzorů, které monitorují a upozorňují, jako kdyby byl vůz na JIPce,” říká s úsměvem Jan. Péči o závodní auta v době, kdy rally kraloval Václav, vnímá jako důkladnější. „Vůz se musel víc šetřit kvůli materiálům, ze kterých byl vyrobený. Muselo se o tom víc přemýšlet.
V Rally Monte Carlo startoval sedmkrát, nejlepším výsledkem je 8.místo v roce 2007 a 2017, kdy byla soutěž zařazená do Mistrovství světa. V roce 2009, v rámci šampionátu IRC. Skončil na 4.místě.
Škoda 23.1.2021
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout
